Jsem z poměrně malé země a na svět se dívám z její perspektivy. Navíc si myslím, že to jinak ani nejde. Necítím se být oprávněn mluvit jménem větších celků, jakými jsou Evropa, Západ nebo snad i celý svět. Tyto ambice nemám a obdivuji ty, kteří je mají. Také jsem – trochu paradoxně – handicapován tím, že jsem ekonomem, který uvažuje (nebo aspoň doufá, že uvažuje) jako ekonom a který musí přiznat, že mu ekonomické instrumentárium v tématice budoucích globálních posunů až zas tak moc nepomáhá a který nechce dělat amatérského politologa.

Ekonomická teorie se zabývá chováním ekonomických subjektů a proto se neumí zabývat zeměmi a kontinenty. Spotřebitelé, investoři, firmy jsou subjekty, které se chovají racionálně a proto je jejich chování předvídatelné a tím i systematicky analyzovatelné. Kontinenty se nechovají a ani se nijak „chovat“ nemohou, protože nejsou subjektem (v behaviorálním slova smyslu). Kontinenty si nekonkurují. Kontinenty nic nespotřebovávají, nic neinvestují a také nedělají inovace. Proto má smysl mluvit o konkurenceschopnosti jednotlivých firem v Evropě, ale nelze mluvit o konkurenceschopnosti Evropy. To neekonomové většinou málo chápou.

Dá se tedy vůbec racionálně strukturovat uvažování o globálních ekonomických, a z nich vyplývajících politických a mocenských změnách? V nedávném článku F. Erixon a R. Sally[1] dělí světovou ekonomiku na „pracovními silami oplývající Asii“, na „přírodními zdroji bohatou Latinskou Ameriku, Afriku a Střední východ“ a na „kapitálově a technologicky vybavený Západ“. Na tomto základě spekulují o budoucím ekonomickém vývoji světa, ale já si nejsem jist, že nám přístup tohoto typu může cokoli přinést. V průběhu historie se mnohokráte ukázalo, že je toto „bohatství“ (či vybavenost) předmětem zcela zásadních a často překvapivých posunů a proto použít dnešní, pouze velmi dočasný stav věcí jako klíč k výkladu budoucnosti nedává velký smysl.

Většina z nás to – alespoň předpokládám – vidí jinak. Vychází z toho, že je ekonomický růst a rozvoj daleko více spojen s racionálně fungujícími ekonomickými (a politickými) institucemi a s je obklopujícím kulturním a civilizačním prostředím než s onou vybaveností „zdroji“. Jinými slovy, více věříme v sílu idejí Adama Smithe, Ludwiga von Missese a F. A. von Hayeka (mohl bych přidat ještě třeba Maxe Webera a řadu dalších) než v relevantnost modelových cvičení s Cobb-Douglasovou (nebo jakoukoli jinou) produkční funkcí.

Moje dlouhotrvající zkušenost s komunistickým politickým, ekonomickým a sociálním systémem mi říká zcela přesvědčivě, že standardní výrobní faktory – práce, kapitál, přírodní zdroje, technologie – hrají zejména v dlouhém období jen velmi omezenou roli. Důležitá je kvalita ekonomického systému.

Přesto se pro tento účel o jisté, velmi zjednodušené modelové „cvičení“ pokusím. Budu rozlišovat tři, svou podstatou odlišná ekonomická seskupení – Evropu, Ameriku a země tzv. skupiny BRIC (tj. Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Všechny další země – malé nebo velké, bohaté nebo chudé – budu pro jednoduchost zahrnovat pod jedno z těchto tří seskupení. (Aniž to bylo mým záměrem, vypadá to téměř jako Orwellovo schéma světa tak, jak nám ho popsal ve své slavné antiutopii, nazvané „1984“.[2])

Nejblíže máme do Evropy, se všemi jejími krásnými, ale dekadentními místy jako je Lago Maggiore a Stresa, kde se právě nacházíme. Nezbývá mi nic jiného, než říci, že předpokládám, že už řadu desetiletí probíhající pokles významu a důležitosti Evropy ve světě bude dále pokračovat. V roce 1950, což je před pouhými 60 lety, žilo v Evropě 22% obyvatel světa. V roce 2000 to bylo už jen 12% a – na základě docela spolehlivých demografických předpovědí – se zdá, že to v roce 2050 bude pouhých 7%. To je obrovská změna. V minulosti byla Evropa schopna na změny tohoto typu reagovat pomocí svého kvalitního ekonomického systému (kvalitního ve srovnání se zbytkem světa) založeného na svobodném trhu, na vládě práva, na garantovaných vlastnických právech a stejně tak pomocí svého liberálního politického systému, který vycházel z individualismu, svobody, demokracie, otevřenosti a – vzhledem k evropské diverzitě – z velmi produktivní systémové konkurence.

To ale přestává platit. Evropané v současnosti preferují volný čas před pracovním výkonem, spokojenost s již jednou dosaženým před přijímáním rizika, státní paternalismus před působením trhu, kolektivismus (skupinové nároky) před individualismem. Již dvě století se bránili riziku daleko více než Američané, ale tento rozdíl narůstá. I svoboda má v Evropě velmi nízkou prioritu. Německý filozof Peter Sloterdijk velmi trefně mluví o „europäische Komfortgesellschaft“, která je doprovázena „všeobecnou letargií“, což je velmi dobrým, ale alarmujícím postřehem.

V centru toho všeho je koncept „soziale Marktwirtschaft“, který je jedním z hlavních pilířů evropeismu, jak já nazývám heterogenní seskupení vzájemně sice souvisejících, ale v podstatě nekonzistentních idejí, které dominují dnešní Evropě.[3]

Dnešní Evropané nemají zájem o kapitalismus a tržní ekonomiku a nechápou, že jejich chování podrývá právě ty instituce, které byly předpokladem jejich minulých úspěchů. Velmi horlivě brání své neekonomické svobody, i když by asi bylo přesnější říci, že spíše brání snadnost, volnost, nenáročnost a permisivitu moderní, nebo spíše postmoderní evropské společnosti, ale o ekonomické svobody jim moc nejde. Neuvědomují si také, že to, co jim z ekonomické svobody zbývá, bude dále výrazně omezováno a oslabováno „svěrací kazajkou“ více a více unifikované a harmonizované Evropy. Dnešní napětí v eurozóně je toho jen jedním příkladem.

Evropa v mnoha ohledech spí. Její role a váha ve světě bude dále klesat a může se stát, že pro zbytek světa přestane být Evropa zajímavou – zajímavá bude jenom pro nás, kteří v ní žijeme.

Budoucnost Ameriky vypadá o něco lépe. Svoboda je tam i nadále váženou hodnotou, ona „Komfortgesellschaft“ tam ještě nemá takovou váhu, evropská „letargie“ tam ještě není tak hluboko zakořeněna. Určité prvky dynamismu tam zůstávají.

Přesto jsme svědky významných změn v americké kultuře, v americkém systému hodnot, i v tom, jak se Američané dívají na svou budoucnost. Semínka nedůvěry v trh, v osobní zodpovědnost, v možnost a přínosnost vertikální mobility, ve význam individuálního výkonu začínají nebezpečně klíčit. A není to náhodou. Je to ovlivněno v minulosti nepředstavitelnou mírou bohatství a hojnosti (v Galbraithově smyslu), rostoucí krátkozrakostí v pohledu na svět, přijímáním diktátu politické korektnosti, nárůstem sociálně inženýrské mentality a v neposlední řadě doktrínou environmentalismu (a zejména její extrémní varianty – alarmismem globálního oteplování). O těchto trendech by se mělo vážně diskutovat, což se ale, obávám se, neděje.

Tyto tendence se sice těžko měří, ale některé jejich symptomy jsou viditelné dobře. Obamova administrativa se výrazně liší od všech předcházejících administrativ, včetně té clintonovské. Způsob, jakým byla řešena současná finanční a hospodářská krize, je alarmující. Stejně nebezpečné jsou reforma systému zdravotní péče a zneužití problematiky potenciálních klimatických změn k potlačení trhu.

Dlouhodobý deficit platební bilance, orientace na konzum a půjčování si místo na spoření, víra v novou, informační nebo znalostní ekonomiku (jako protipól ekonomiky tržní) naznačují, že budou mít Spojené státy velké obtíže ve snaze udržet si svou dnešní dominanci. Nicméně, Amerika zdravější než Evropa zůstává a zůstává v ní více ze Schumpetera než v Evropě, kde se narodil (na území naší republiky). Člověk má sice sklon říci, že je Evropa předstupněm Ameriky, ale já stále věřím, že Amerika bude rezistentnější a že tam tolik té evropské letargie přece jenom nebude.

Budoucnost zemí typu BRIC vypadá daleko optimističtěji, i když je zřejmé, že mohou nastat minimálně dva scénáře. Buď se budou tyto země dále liberalizovat a otevírat světu nebo se vyvinou směrem k velmi rigidnímu státnímu kapitalismu a k nějaké variantě merkantilismu. Důležitou odlišností však je to, že lidé v těchto zemích dobře vědí, že úspěch a jejich osobní vzestup nemůže být dosažen jinak než jejich vlastní tvrdou prací, kterou za ně nikdo neudělá. Lidé v Evropě a Americe věří v něco jiného – doufají v to, že úspěch a osobní vzestup může nastat díky technologiím, vzdělání, počítačům, vědě, ale bez tvrdé práce. To je zcela zásadní rozdíl.

Důvodů země typu BRIC kritizovat máme mnoho. Zejména se nám nemůže líbit, že dávají velmi malou prioritu tomu, co má pro nás prioritu velmi vysokou – politické demokracii. Měli bychom se však smířit s tím – ať se nám to líbí či nikoli – že lidé v těchto zemích v současnosti považují ekonomickou svobodu za daleko důležitější než svobodu politickou. Přiznejme i to, že je v tom z jejich strany jistá racionalita, neboť demokracie je „luxusní zboží“ (v ekonomickém slova smyslu) a že poptávka po takovém zboží závisí na míře ekonomické vyspělosti, na bohatství, na velikosti HDP na hlavu. Předpokládám proto, že i v těchto zemích bude v průběhu času poptávka po demokracii růst.

Měli bychom se zbavit starých klišé a předsudků. Velmi lituji toho, že současně s pádem komunismu více méně skončila svou existenci jedna důležitá subdisciplína ekonomie, teorie komparativních ekonomických systémů, a výsledkem je ztráta jakéhokoli teoretického rámce pro posuzování alternativních ekonomických systémů. Zůstává pouze velmi povrchní „story-telling“, teorie chybí. Je dnešní čínská ekonomika variantou tržní ekonomiky nebo variantou ekonomiky plánované (příkazové)? Jistě existuje mnoho knih o čínské ekonomice, ale já hledám knihy jiné, knihy, které by se jmenovaly „Komparativní ekonomické systémy:případ Číny (nebo Ruska)“. Žádnou takovou knihu neznám.

Máme mnoho dobrých důvodů věřit v dlouhodobé pokračování ekonomického růstu těchto zemí. Krátkodobě nebo střednědobě však může být jejich růst blokován zátěží, kterou se na ně pokusí naložit dva v současnosti ztrácející „obři“ – Evropa a Amerika s jejich protekcionismem, s jejich prosazováním iracionálních argumentů ve prospěch „fair trade“, s jejich obviňováním BRIC zemí za antidumping, s jejich trváním na implementaci pracovních, zdravotních, bezpečnostních, ekologických, hygienických a všech dalších standardů na celém světě – bez ohledu na ekonomickou vyspělost, a s vynucováním akceptace nejmocnějšího protitržního vynálezu poslední doby – nesmyslu globálního oteplování.

To je ve velké stručnosti mé shrnutí toho, co ve světě v následující budoucnosti očekávám.

[1] F. Erixon a R. Sally: The Return of the 1970s? – Trade, globalisation and emerging protectionism since the crisis. The World Economics, sv. 11, č. 1, 2010.

[2] Na toto téma více v mé recenzi Orwellovy biografie „Čekání na Orwella“, Lidové noviny, 23.12.2006, taktéž na www.klaus.cz/clanky/1152.

[3] „Klíčovými prvky této evropské metaideologie jsou postdemokracie (v níž supranacionální instituce vytlačují staré dobré demokratické instituce suverénních států), podpora nejrůznějších „ismů“ jako je multikulturalismus, feminismus, environmentalismus, homosexualismus, NGOismus, apolitická politika a nedůvěra ve spontánní vývoj věcí. Evropeisté věří ve vertikálně strukturovanou a hierarchizovanou lidskou společnost. Chtějí ovládat, plánovat, regulovat a řídit všechny z nás, protože jen oni vědí, co je správné. Jsou přesvědčeni, že racionalistický „společenský projekt“ je vždy lepší než neplánovaný výsledek jednání svobodných jednotlivců. Podle této ideologie trh představuje primárně anarchii a stát je tu proto, aby ji korigoval.“ Více o evropeismu v mém eseji Co je to evropeismus?, Mladá fronta Dnes, 8.4.2006 a taktéž na www.klaus.cz/clanky/1278.

Václav Klaus, mírně zkrácená česká verze vystoupení na konferenci pořádané washingtonským Institutem mezinárodních financí v italské Strese, 1. července 2010

Překlad z angličtiny, publikováno v Hospodářských novinách dne 2. července 2010.

Na obzoru největší prosperita lidstva (Pokorný - 2008)