Jaroslav Fišer

Evropa bourá sekulární společnost, kterou zrodila. Společnost vzniklou na kritickém rozumu a svobodě jedince. Pomalu to chápou i ti politici, kteří měli plná ústa multikulturalismu. Je to ale potřeba stále připomínat.

Od svého zrození,kdy matkou bylo osvícenecké století, nestačila sekulární společnosti ani dospět. Poté, co se v dětském věku osvobodila od jednoho totalitního učení, byla napadena několika revolucemi a válkami a následně ideologicky nahnána do dalších totalit, aby se při vstupu do dnešní puberty stala pokusným morčetem, kterému se dá sice nažrat, ale musí přitom běhat jen ve svém labyrintu. Bez toho, aniž by bylo potřeba nadávat na uprchlíky, je ale jasné, že jejich příchodem ve větším počtu se do Evropy přesouvá jiné státní zřízení - totalitní teokratický stát.

Tento teokratický stát nám přináší islámské zřízení, které je reformovatelné jen zevnitř, což se zdá v současné době nemožné. Naopak se ukazuje, že klerikové vůbec nejeví zájem, aby alespoň částečně sekuralizovali některé oblasti denního života. Obávají se totiž ztráty moci tak, jako svou moc ztratili klerikové křešťanští. A Evropa naskakuje na multikulturalismus, který umožní zachování totalitního náboženského přístupu islámu. Jejich kultura se stále kryje s prvotním náboženským principem. Je to kultura, která ve vývoji společnosti nemá žádné sekulární odbočky, nemá žádný boj za svobodu jedince a jeho právo svobodně se rozhodovat - až do práva náboženskou víru odmítnout. Veškeré války a "revoluce" v islámském světě měly vždy za hybatele náboženský základ, kterým byla hlavně nenávist vůči všemu novému, vůči odlišnosti. Buď se islám vymezoval proti jinému, cizímu náboženství, nebo proti svým souvěrcům, kteří chápali společného boha jiným způsobem. Přičemž víra byla vždy stejná - jednalo se jen o vnější projevy jak víru praktikují. A pokud tolerovala jinou víru, tak vždy ve zvláštním ekonomickém (daňovém) režimu.

Bohužel, příklad islámu ukazuje, co se stane, když náboženství se stane státním principem, a co Evropa překonala. Dnes se vrací takové myšlení do Evropy zpět. Islám si nepřevzal z minulého vývoje, a ani nebyl lidmi donucen, nic, co by ho sekularizovalo a umožnilo se vzepřít víře, jako se stalo křesťanství (i když za velké oběti). Náboženství obecně nabádá - nezapomeň, že jsi smrtelný, musíš se bát, pokud nevěřís tak nevíš,nepoznáš a světu nerozumíš. Hned jim ale nabízí svoje řešení - vstup do pravého světa zaručeného bohem, vrhni se do víry a budeš blažený na věky a smrt porazíš. Pokud je Vám to povědomé, tak vězte, že je to i v Evropě stále přítomné i ve všech větvích křesťanství. Hlavní rozdíl je v tom, že odmítnutí víry nemá za následek smrt. Naopak, v islámu dodnes platí, že odmítnutí vstoupit do víry je rychlá smrt tady na Zemi, a bez příslibu rajských radostí. Bohužel, stačí se podívat do historie Evropy jen pouhé 4 století zpět, kdy to bylo obdobné. Mnoho neviných lidí umíralo za to, abychom mohli říci dnes, že máme právo na svůj svobodný názor i ve věci víry a poznání světa. Dnes Evropa jejich oběť farizejsky uctívá, a přitom na jejich hroby plive. Ale islám nemá svého Gordana Brunna, Galilea a další vědce. A pokud se tam vyskytl nějaký Viclef, Hus, či Luther, tak kázal snad jen do západu slunce. Ráno byl mrtvý. Každý, kdo přichází do Evropy a má její lásku ke svobodě a humanismu, nebo ji chce alespoň respektovat, je vítán. V tom je problém dnešního rozdělení Evropy na příznivce či odpůrce emigrace. Máme ve své evropské historii pomáhat těm, co jinde trpí válkou. Především ale musí platit, že budeme pomáhat těm, kteří se pokusili svoji svobodu vybudovat - se zbraní v ruce, na smolných hranicích, ve vědeckých diskuzích, a třeba i na ulici. Evropa není ráj, který vznikl prostou vírou lidí, ale jejich tvrdou prací, krví, mnoha kompromisy s náboženstvím a tolerancí. Bohužel, vývoz demokracie do islámských států přesvědčil jejich obyvatele o tom, že si mohou zachovat život podle Koránu a zároven vytvořit sekulární obchod a spotřebu. Neřekl jim, že s lidskou svobodou budou muset opustit některé oblasti náboženství, které si mohou ponechat jako soukromý způsob žití. Nikdo si nemůže vážit svobody, kterou získá bez toho aby si ji vybojoval.

Na pozadí krize identity států v Evropě zapomínáme, že to, co nám nabízí islám, bylo právě evropskou sekularizací dávno odmítnuto. Sekulární společnost nestačila dospět. Nebo ještě lépe, národní státy v určité míře realizovaly sekulární stát, který si zákonitě přisvojoval, na základě společenské dohody, sám omezovat svobody jednotlivce v zájmu svého zachování a rozvoje. A začal se vymezovat proti snaze nadnárodních sil, které nepotřebují svobodné občany, potřebují jen všeho schopné konzumenty. Z tohoto důvodu současné evropské loutky vezmou zavděk i islámským pojetím kultury v Evropě, protože postaví na stůl prostý imperativ. Zrušte si sekulární stát se svou svobodou, zapomeňte na to, že si chcete rozhodovat v co budete věřit a koho vzývat. V podstatě je těmto loutkám jedno, zda tu budou konzumovat občané evropského chalífátu, křesťané či bezvěrci. A získává pro svůj záměr i spojence na straně islámské i straně křesťanské - hlavně jen když se bude moci vládnout - i v Evropě nábožensky rozdělené.

Řada států to pochopila jako dějinnou nezbytnost a snaží se alespoň si vytvořit vlastní ohrádky. Aktuální výsledek jednání EU s Británií je jen prvním příznakem, jak se státy cítí ohroženy. Stačí připomenout projev britského předsedy Camerona z roku 2013, který poslal multikulturalismus na dějinné smetiště. Zároveň vyzval k posilování britské identity, do které je možné integrovat každého emigranta, který ji bude respektovat. Dnes, v roce 2016 tento projev dostává obrysy při jednání s EU. A nelze si nalhávat, že Británie je stejným členem EU jako Německo a další. Zahájila proces, který povede k posilování národní identity.

Zveřejněno se souhlasem autora

fiserjaroslav.blog.idnes.cz