Na nedávném pravidelném obědě s 27 velvyslanci zemí EU jsem byl jedním ze západoevropských velvyslanců dotázán, co si myslím o dnešním evropském dilematu, které vidí v protipólu Merkelová-Hollande a které – v jeho terminologii – znělo „austerity vs. pro-growth measures“. Slovo austerity – podle Velkého anglicko-českého slovníku znamená na straně jedné „úsporná opatření“, na straně druhé „strádání“. „Pro-growth measures“ znamená prorůstová opatření.

Dvojí význam slova austerity uvádím záměrně. Řada evropských politiků totiž populisticky nadbíhá různým kritikům přijetím teze, že si můžeme vybrat mezi „strádáním a ekonomickým růstem“. Tento výběr nemáme, takto problém vůbec nestojí. O strádání v Evropě v masovém měřítku dnes nejde. Slovo strádání si nechme na popis jiných, skutečně vážných situací. My řešíme problém, co udělat s tím, že Evropa dlouhodobě žila a i dnes žije na dluh. Nedopusťme, aby prosazování snahy ukončit žití na dluh bylo považováno za výzvu ke strádání.

Protože Evropa žila na dluh dlouho, nastává vážná otázka, kdy a jak nastavit (a v čase rozložit) naprosto nezbytná úsporná opatření. O prorůstových, ve smyslu antiúsporných opatřeních smysl mluvit nemá. Pro taková opatření v Evropě, resp. ve většině jejich zemí, místo a prostor není. Tyto země si v minulosti nevytvářely žádné rozpočtové přebytky, které by teď mohly používat.

Evropa se ale svého dluhu zbavovat musí, a to tempem, který je ekonomicky (a sociálně) únosný. Dělat opak možné není. Začít vytvářet nové dluhy „prorůstově orientovanými“ státními výdaji, na které je nutné si doma či v cizině dále půjčovat, je naprostá iracionalita. Přesto to řada nerozumných politiků (a ekonomů) opakovaně doporučuje.

Česká republika bude mít letos státní rozpočet v deficitu ve výši řádově 100 miliard korun (neboli žijeme si stále nad poměry), což znamená pro každého člověka (včetně miminek) nárůst dluhu zhruba o 10 000 korun (jen za tento jeden, údajně už úsporný rok našeho opatrného ministra financí). Teď ponechám zcela stranou, že se dá předpokládat, že náš letošní deficit bude – díky pravděpodobnému úplnému zastavení ekonomického růstu – ještě vyšší. Znamená tento náš nárůst dluhu, že jsme zahájili „strádání“, jak naznačují naši odboráři, nebo že provádíme jen velmi nesmělé škrty? Ale škrty vůči čemu? Vůči nestrádání? Nebo spíše jen vůči dalšímu narůstání státního dluhu, který se poněkud nepřesně nazývá dluhem státu, ač jde o dluh součtu občanů tohoto státu.

V dnešní Evropě (ale ani u nás) tedy o žádné dilema „austerity vs. growth“ nejde. Jde jen o bránění se nárůstu dluhu, který už dlouhou dobu bobtná díky zatím ničím nenarušenému růstu všemožných nároků obyvatel Evropy (a České republiky). Problémem je tedy vývoj nároků, nikoli „organizované“ strádání, neboť růst svých nároků lidé považují za samozřejmost. Příčinou toho je mimo veškerou pochybnost evropský ekonomicko-sociální model, který lidem v Evropě – bez ohledu na to, co se v ekonomice děje – slibuje růst příjmů a všech dalších, i od státu přicházejících dávek. Přiznejme si, že viníkem dnešní evropské ekonomické a sociální situace je sám model tzv. sociálně-tržní ekonomiky. Přijetí tohoto modelu, resp. přijetí z něj vyplývajícího způsobu uvažování, prosadili v Evropě politici určitého ideového zabarvení a oni za to musí nést odpovědnost. Musí lidem přiznat, že je klamali a že jim slibovali nemožné. A že je třeba tento způsob uvažování a chování co nejrychleji opustit.

Opustit je třeba i druhý klam, kterým je naznačování existence zásobárny jakýchsi prorůstových  opatření v rukou státu. Nic takového stát v rukou nemá. Svou politikou může eventuálně vytvářet prostředí ekonomické svobody, může provádět deregulaci a desubsidizaci ekonomiky, může otevírat trhy, může začít odstraňovat různé nesmyslné zátěže ekonomiky (jakými jsou např. náklady boje proti údajně lidmi způsobenému globálnímu oteplování). Opatření tohoto typu – jakkoli dobře se provedou – však nebudou působit již zítra nebo pozítří. Přesto, že hned nepůsobí, pokusme se o ně už dnes, abychom se jejich působení vůbec dožili.

Shrnuto:
- žádné strádání v Evropě nikdo nikomu neordinuje;
- úsporná opatření jsou nutná, ale škrty nestačí. Je třeba provést změnu celého ekonomicko-sociálního systému, neboť ten je sám o sobě neúsporný;
- okamžitě působící prorůstová opatření stát žádná nemá. Chce-li dlouhodobě přispívat k ekonomickému růstu, musí vytvořit racionální ekonomický systém, nikoli začít dělat nové dluhy.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 1. června 2012