Ti, kteří byli autentickými iniciátory, autentickými účastníky pádu zrůdné ideologie vedoucí úlohy KSČ a svědky ukončení celého cyklu zvrácené totality pozvolna odcházejí a 24 let neboli skoro čtvrt století po pádu zrůdného totalitního režimu je čas, aby se pro budoucnost předaly jednotlivé příběhy, pokud nechceme nechat dalším generacím zkreslený obraz o této době.

17.listopad bude už navždy symbol, bude milník v dějinách Čechů, ale také je doposud jakýsi mýtus o skutečných příbězích, které tomu předcházely a které utvářely souvislý chod dějin. A tak než bude možné pochopit další epochu po 17. listopadu, je nutné si říci, co bylo před... Ne, nebyl jsem disident, ani bývalý komunista, nebyl jsem kamarád Václava Havla, nebyl jsem hrdina, který by s odhalenou hrudí kráčel proti tankům a dělům. Těch hrdinů a disidentů bylo po 17. listopadu málem víc, než obyvatel Československa, než obyvatel České republiky. Najednou zde bylo množství studentských vůdců a vůdkyň, jeden větší hrdina a geroj než druhý. Někteří studenti – vůdci a vůdkyně byli tak chrabří, že když si normální občan spočítal věk, s překvapením zjistil, že tito hrdinové bojovali proti sovětským okupantům a komunistické straně už od věku tří let.... A právě proto, že jsem nebyl skutečný, ani vymyšlený disident, ale pravidelný účastník diskuzí, pravidelný účastník Palachových týdnů a „oslav vstupu vojsk Varšavské smlouvy“, mohu si dovolit popsat situaci – byl, či nebyl 17. listopad hrdinným bojem proti KSČ?

 Řekněme si rovnou: nebyl a jeho zprofanování je právě ten hlavní mýtus. A lze to lehce dokázat. Že se to nakonec seběhlo, jak se seběhlo, bylo chybou komunistických složek, které byly jako záloha. Na den 17. listopadu nebyl připraven nikdo. Špičky komunistů byly bůh ví kde, ale i ti, co si byli jistí, že pád komunistů je možný během pár měsíců včetně mě (odhadovalo se, že to bude na Palachův týden v roce 1990) byli v nedohlednu a aktivizovali se teprve, když s úžasem slyšeli z hlasu Ameriky a dalších zahraničních zpravodajských stanic, že se nižší komunistické složky zbláznily a tvrdě proti studentům zakročily. A právě proto se většina těch, co absolvovali protesty proti KSČ pravidelně, studentského pochodu nezúčastnili. Nikoho z nás nenapadlo, že komunisti budou mít takový zkrat. Zakročit tvrdě proti dětem byla největší hloupost KSČ. I ti, co se o politiku nestarali, i dokonce členové KSČ byli vyděšení a opozice rázem měla navrch!

Ale pád komunistů byl dlouhodobě připravován, připravovali se na to i samotní členové KSČ (snad jedině Milouš Jakeš byl překvapen a část členů hrdinné pěsti - milicionáři)

Skoro všichni pravidelní účastníci protestů proti KSČ věděli: skanzen komunistů v Československu je poslední bašta pozůstatku velké vybájené společnosti Leninů a Stalinů. Všude kolem už vál svěží vítr, v Polsku Walesa, východní Němci přelézali Berlínskou zeď a tisíce jich proudilo přes Prahu, v SSSR Gorbačov dojednával s Reaganem konec studené války, jenom u nás bájil Milouš Jakeš o světlých zítřcích. Ti zasvěcenější (a upřímně jich mnoho nebylo) viděli, že ekonomika je v konci. Že vnitřní dluh je tak obrovský, že není na léky, přístroje do nemocnic, devizy není kde vzít, přestárlé stroje a zařízení není za co koupit a katastrofa je za dveřmi. Bohužel, tuto část neviděl ani Václav Havel (nebo nechtěl a každopádně o tom skoro nemluvil) a stále zdůrazňoval duševní obrodu. Že duševní obroda bez peněz nejde, vidíme i dnes a denně. Takže přestože je Václav Havel veliký symbol pádu komunistů a celá léta nám byl duševní oporou, když se jeho jméno vyslovilo na hlasu Ameriky či na Svobodné Evropě jako morální autorita, ve skutečnosti neudělal po 17. listopadu vůbec nic. Jistě, jako reklama pro svět v začátcích byl velmi dobrý artikl, ale všichni jsme viděli, že byl naivní a svět viděl zjednodušeně jako komunisté. Začal hlásat o beztřídní společnosti kapitalistické a jeho nepolitická politika se stala pověstnou. Byl jsem velmi rád, že se Václav Havel stal prezidentem, ale jako symbol, jako uznávaná spojka se západní civilizací. Bohužel Václav Havel se po volbě prezidentem stal něčím, co mu strašně uškodilo: začal mluvit do věcí, kterým naprosto nerozuměl, začal se hádat s Václavem Klausem a najednou zde byly dva póly, které rozpoltily společnost. Těžko říct, proč to tak bylo. Ješitnost Havla, že Klaus převzal tah na bránu? Osobní animozita? Každopádně pro naší zem to bylo neštěstí a Havlovi nebylo rady ani pomoci. Navíc se Havel obklopil klakou nekritických bláznů, kteří mu tleskali za každou hloupost a Havel se stal božským. A to uškodilo všem. Všichni jsme si Václava Havla vážili a kdyby zůstal u svého celoživotního díla a ostatní nechal odborníkům, byl by dodnes i pro nás tím Velkým. Bohužel buď z ješitnosti, nebo zásluhou šašků a nekritické klaky, kterou se obklopil, to dopadlo, jak dopadlo. A asi už nikdo nevyřeší, zda to bylo ostrostí vidění budoucnosti Václavem Klausem, nebo či Havel skutečně věřil, že budeme jedna rodina a všichni si budou rovni. Byl snílek a také je vidět, kdo o něm mluví. Ti, co se skutečnou prací nepřišli do styku (a jedno je, zda v byznysu nebo s lopatou) ho nekriticky obdivují, ti, co si hrábli až na dno, se na něj zlobí.

Ale vraťme se o nějakou dobu zpět

Pokud se před 17. listopadem zavedla řeč od škol po pracující, pouze jeden z tisíce věděl, kde je problém. Většinou každý chtěl větší přísnost, trh nikdo neznal, akcie nikdo neznal, natož co by bylo dál. Upřímně včetně mě. Chtěli jsme něco a nevěděli co. Svoboda byla jasná. Ale jak zvrátit totální vnitřní zadlužení? Komické byly diskuze mezi 18 listopadem a 25.listopadem 1989 v Praze před školou u Ústřední knihovny Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v ulici Magdalény Rettigové. Nejenom studenti, ale ani profesoři nevěděli, která bije, co se vlastně děje mimo toho, že „zbili studenty“ a že by se mělo „něco“ dělat. V okamžiku, když jsem je žádal o kopírování letáků, protože mimo Prahu a dokonce ani část Prahy vůbec neví, co se děje, byli všichni v šoku. A hlášky, že to lidé budou vědět z televize a rozhlasu, že to je přece jasné, jsem byl odmítnut. Co ukazovala televize víme všichni z dochovaných dokumentů. To není třeba popisovat. Nakonec někdo navrhl okupační stávku Pedagogické fakulty a to se uskutečnilo. Teprve potom nastaly diskuze, co se vlastně děje. Ale to už jsem byl jinde. A že Pajerová a další byli ve správný čas na správném místě a uměli se prodat, je vidět z dalšího účinkování u dotací z EU této „slavné studentské vůdkyně“, její sestry Žákové a či dcery Pajerové dnes na Nově „Smetana“... Ale to už je jiná otázka. Morální a...

Že počátky nebyly snadné, ví nejlépe herci pan Kačer a především Potměšil, který také jezdil po republice a rozdával letáky a tisky. Následky má na celý život. Ale zatímco my jsme sice informovali občany v republice, nad dalšími kroky jsme tápali. Scházel nám ten středobod ve vesmíru, kterého jsme se potřebovali zachytit. Václav Havel a Václav Malý sice vedli protesty až na Letnou, ale my už přemýšleli, co bude den po té, až opadne euforie. Nebylo o co se opřít. Nikde nebyl žádný zákon. Nikdo neznal terminologie. Waltr Komárek hlásal, co je vše špatně. Miloš Zeman perlil, jak je vše špatně. A bylo to výtečné. Až běhal mráz po zádech. Nikdo nikdy jsme zde v ČSSR tak ostré věty neslyšeli. A dokonce pravdivé, což jsme cítili všichni. Jenomže...

Já cítil, že je to špatné. Nikdo neví, co dál. Jsou jakési mlhavé představy, Havel hlásal o morálce a když budeme morální, vše bude dobré a pečení holubi nám budou padat do úst a bude nulová nezaměstnanost!! Snílek, který věřil, že vše už je hotovo. Lidé nadšení a nad nimi se vznášel Havel.

Nikdo se neptal, co bude dál.

A já si pokládal otázku: jak je možné, že všichni tito lidé z disentu léta něco dělají a vůbec nevědí, co dál, až ÚV KSČ padne. Naivita křížená s hloupostí. A zde začala vážná a tvrdá kritika proti Havlovi. Na vlně euforie se žít nedá.

 A najednou se zde zjevil Václav Klaus. Fenomén Václav Klaus.

Nikoliv jako Bůh, což někteří podsouvají. On vznikal. Vznikal v Hospodářských novinách. (Pro nás) A můžeme děkovat tehdejšímu vedení HN, že takto je koncipovalo. Rozhovory s ředitelem Kotvy Schwarcem, nebo Waltrem Komárkem a dalšími byly brilantní. Pro nás nebyl Špalíček. Pro nás nebyla televize a nadšení po protržení zákazu. Byly to Hospodářské noviny, které uveřejňovaly ostré, ale korektní diskuze, jak dál. Najednou se zjevilo světlo v tunelu a my věděli, kudy cesta povede. A zatímco později stále někteří snili o občanské společnosti Občanských fór nepolitické politiky, zde už míli ve předu se připravovala diskuze o reformě a formování institucionální tržní ekonomiky. Razantně, tvrdě s tahem na bránu. Snílci snili dál, ale zde, zde už hledali jednotlivci reálnou tvář příštího systému.

Občanské fórum

Jistě, v prvních volbách bylo nutné položit zrůdný režim na lopatky. A tak se spolčili všichni, kdo nebyli v chapadlech KSČ. Vnikl zajímavý fenomén: razantně se zapojili i ti, co u nich „jen byli“.

Zatímco Havel stále snil o nepolitickém kapitalismu beztřídní společnosti zavěšené mezi trhem a komunismem, komunističtí kapitalisté se opět tvrdě dostávali do popředí. To vše zahrnovalo Občanské fórum. Zde měl Havel razantně, velice razantně vystoupit. Neudělal to. Proč? I hladovkář a signatář Mareček Havla nakonec podezříval. A nejenom on! Ředitelé podniků zahazovali stranické knížky a každému na potkání vykládali, jak je komunistický režim zneužíval, zatímco potají v podnicích odčerpávali peníze na budoucí kapitalismus. A Havel opět mlčel! Oni měli praktické zkušenosti a dokázali se spojit. A to byl okamžik, kdy docházelo ke strašným zlodějnám a nekontrolovatelnému převodu státních peněz v miliardách do soukromých rukou bývalých soudruhů ředitelů a jejich přátel. Sháněly se devizy a tak na jednom příkladu: papír nedaleko za Prahou byl třikrát vyvezen na západ a třikrát odkoupen. A zatímco se ze skladu fyzicky neprodal ani kilogram, papírově (pod cenou) se třikrát protočil, ale rozdíl mezi devizami a doplatkem státu shráblo bývalé soudružské vedení. A tyto hrůzy nejenom Havel, ale ani Waltr Komárek nechtěli vidět ani slyšet a Komárek stále snil o jakési paritě kupní síly. (Mimochodem  Komárek v podstatě paritou chtěl to, co se podařilo eurem jižním státům Evropy a výsledek je znám - katastrofa) Prostě Václav Havel byl manipulován klakou bláznů od hereček po politology a Halíky kteří ho nekriticky vynášeli do nebes a v podstatě zničili. Havel fakticky toto vynášení do nebes neunesl a nějaká ekonomika ho nezajímala. Dokonce jí pohrdal a Halík ho za to málem blahořečil. Takže jediným východiskem byla kupónová privatizace -  základ rychlého odstřižení komunistů od ekonomické moci. A mezitím se tvrdě pracovalo na systému soutěže politických stran, v jejíž čele stál Václav Klaus, který také s ODS suverénně první klasické volby vyhrál.

Takže kuponová privatizace: skvělá myšlenka, nebo státní tunel? Podle Havla, Komárka, Halíka ale i Zemana a různých Pehů tunel, podle nás fantastické ukončení komunistické moci, byť si mnozí komunisti dokázali za tak krátkou dobu řádně nakrást. V miliardách. Měli jsme jim  dát ještě delší prostor pomalou privatizací?

 Abychom mohli spravedlivě posoudit, musíme vycházet z výše popsaného. Zákony o trhu nula, soudruzi kapitalisté se ze dne na den chovali ve státních podnicích jako majitelé a státu se ztrácely desítky miliard. Jak tomu učinit přítrž? Zákonem? Vždyť policie se s tím nikdy nesetkala, soudy nikdy tržní kriminalitu nesoudily a zákony by trvaly několik let. Jak tedy sebrat rozkrádajícím ředitelům jejich zlaté doly? Nasadit dělníky jako v roce 1948? Nesmysl. A protože zde nebyl po komunistech žádný kapitál, spásná myšlenka o kuponové privatizaci se stala skutečností. Během relativně krátké doby byla většina podniků předána pod kontrolu a loupeže za bílého dne se razantně omezily. Jistě, byl problém s usazením vlastníků, roztříštěnost akcionářů byla obrovská, ale z nich už pozvolna vznikali vlastníci, kteří začali dohlížet na majetek a rozkrádačky prudce klesaly. Ne, nezarazily se a dodnes se s různými grázly stát soudí, ale systém začal fungovat a po první mezinárodní půjčce jsme druhou odmítli a během opět relativně krátké doby jsme přes plovoucí kurz přešly na konvertibilní měnu bez katastrofické inflace. Toto vše dokázal Václav Klaus s několika ekonomy, zatímco právníci připravovali zákony. Které nejsou dodnes....

Každopádně z výše popsaného je jasné, že pozvolná privatizace, jak ji žádal Zeman, Komárek a další byla nesmyslem, protože by se rozkradlo mnohokrát víc a náklady na transformaci by nebyly poloviční, než měla DDR po spojení s NSR (sjednocení Německa) ale stála by další stovky miliard. Takže rychlostí kuponové privatizace se zarazila většina zlodějen a to byl největší efekt začátku devadesátých let.

 Samozřejmě jako jiné náhledy je i tento čistě subjektivní, avšak založen na přímém kontaktu s dobou, osobami a aktivní účastí pádu komunistů, ale vně rozhodování. Vezměte to jako úvod, který bude dokládán v průběhu příštích měsíců, možná roků faktickými důkazy, jak se budu probírat průběžně dokumenty před a po 17. listopadu 1989 a skenovat do

 http://www.paratdnes.cz/rubriky/Vytunelovana-zeme-ceska/

z doby, kdy nebyl internet, nebo byla dokonce hluboká totalita.

Petr Pokorný

www.paratdnes.cz