Je to přímo do učebnice ekonomiky vyššího stupně!

Alexander Tomský

Podivuhodný příběh Irska o tom, jak se jedna z nejchudších zemí v západní Evropě během jednoho desetiletí stala jednou ze zemí nejbohatších, má dvě prostá jména. První: Thatcherismus.

Někdy okolo roku 1987 už bylo irské vládě jasné, že náhlý růst HDP v Británii je důsledkem radikální reformy založené na trvalém ústupu vlády z ekonomických aktivit, čili privatizaci, a zároveň na postupném snižování daní a veřejných výdajů. Irové, pravda, zdaleka nebyli tak radikální jako „železná lady“.

Daňová výhoda

Irská společnost je značně rovnostářská, takže progresivní zdanění snižovali Irové poměrně pomalu během celého jednoho desetiletí. Postupně došlo i k liberalizaci většiny externích tarifů a cel, zvláště vůči Spojeným státům. Do recese v roce 2008 každopádně klesla celková irská daňová zátěž o mohutných padesát procent.

Pohyb po Lafferově křivce samozřejmě znamenal i růst příjmů do státní kasy. Učebnicový příklad. Irsko také na rozdíl od jižních států neprošustrovalo strukturální a zemědělské dotace z unie a trpí jen relativně malou korupcí. Začalo také investovat především do technického vzdělání mládeže, zatímco sociální výdaje rostly velmi pomalu. Chudá země si nakonec mohla dovolit zrušit i školné.

To vše by ovšem z tak slabé ekonomiky ještě neudělalo jednu z nejbohatších. Hospodářský zázrak má ještě druhé jméno: Daňová konkurence. K rozčilení evropského komisariátu snížila irská vláda daň právnických osob na deset procent (pod tlakem unie ji kosmeticky zvedla na dnešních 12,5 procenta) a zavedla dlouhodobé daňové prázdniny pro zahraniční investory, zvláště v oborech špičkových technologií.

A tady se ukázala irská komparativní výhoda. Ohromné zahraniční investice přilákaly z emigrace mladé podnikavé Iry, Iroameričany a také levnou pracovní sílu ze střední Evropy, převážně z Polska.

Hurá do bubliny

Dál už je to ovšem stejný příběh jako jinde. Pod přehřátou ekonomikou vydatně přitápěly levné peníze z Evropské centrální banky šité na míru stagnujícího německého a francouzského hospodářství. A irské vlády, místo aby kapitálovými daněmi dusily stavební spekulativní konjunkturu, úvěry a půjčky, začaly rozhazovat. Stará fiskální opatrnost plynoucí z chudoby byla ta tam. Kdo by si v inflaci, jež nakonec dosáhla osmi procent, nechtěl půjčovat za třetinu a investovat do bubliny, jež tak fantasticky vynáší.

Možnosti zbohatlých státečků investovat doma nejsou valné. A tak došlo i na toxické americké fondy. A ani irská vláda nezůstala pozadu. Během sedmi let dohonilo Irsko v sociálních výdajích západní Evropu. A nejen to. V nafouklé státní správě ministátu tvoří dnes platy celou třetinu z šedesáti miliard eur výdajů. A demokratické vlády ke svému zvolení musejí dál slibovat a slibovat.

Evropský normál

Letošní deficit po znárodnění dvou bank ve výši 32 procent HDP a nárůst státního dluhu na 99 procent HDP nejsou ještě tak tragické, jak by se zdálo. Jenže vláda po razantním snížení svých výdajů už neví, kde šetřit. A devalvovat nemůže.

Evropský komisař Oli Rehn už Irsko varoval: Pokud budete potřebovat pomoc, budete muset zavést „normální“ daně. Irové, jejichž bilance běžného účtu vykazuje jen jednoprocentní ztrátu, ale doufejme udělají vše, aby se evropskému normálu vyhnuli. V eurozóně se dá totiž jedině chudnout.